Working Equitation: Podceňovaná disciplína, která testuje schopnosti koně i jezdce

Co se týká náročnosti disciplíny, v základních a lehkých třídách nepředstavuje na první pohled větší problém pro zkušenější jezdce a koně. Dalo by se říci, že prakticky každý kůň a pokročilejší jezdec, bez ohledu na plemeno či specializaci, by měl zvládnout základní úroveň. Nenechte se tím však zmást – za zdánlivou jednoduchostí se skrývá mnohem víc.

Pokud pochopíte hlubší principy této disciplíny, zjistíte, že i zde platí stejné požadavky na precizní přípravu jako v jiných jezdeckých disciplínách. Od střední úrovně se obtížnost prudce zvyšuje a otevírá prostor pro skutečné nadšence pracovního stylu ježdění. Nároky na koně i jezdce rostou až po nejobtížnější kategorii, kde jezdci vedou koně pouze jednou rukou, a to v náročnosti, kterou lze přirovnat k úrovni Grand Prix v drezuře, kombinované se základní skokovou průpravou parkurových koní, silou a výdrží vytrvalostních koní a odhodláním i odvahou, které potřebují koně a jezdci ve všestrannosti. Jakékoli podcenění, byť jen jedné z těchto vlastností, může zásadně ovlivnit úspěšnost v soutěži.

Jak vidíte, je velmi důležité, aby jezdec i kůň byli všestranně zaměření. Jedná se o disciplínu, která vyžaduje trénink a přípravu stejně jako jakákoli jiná, a právě díky tomu se stává velmi populární. Přestože se disciplína zformovala teprve v 90. letech, dnes patří Working Equitation mezi nejrychleji rostoucí jezdecké sporty na světě. Rozšířila se do mnoha zemí a dnes existuje nejen velké množství národních soutěží, ale i mezinárodní šampionáty včetně mistrovství světa. To přitahuje stále více jezdců, kteří se svým koněm směřují právě tímto směrem.

Příště se teď určitě podíváte na tuto úžasnou disciplínu zcela jinak, s větším respektem a zájmem. A pokud si ji sami vyzkoušíte – ať už na základní úrovni, nebo v její nejtěžší podobě – ale s opravdovým pochopením její podstaty, pravděpodobně si řeknete: „Kloubouk dolů před každým, kdo se tomuhle věnuje naplno.“

Working Equitation bývá v jezdecké společnosti často podceňována jako seriózní disciplína, protože může na první pohled připomínat hry s koněm pro děti. Mnozí jezdci v ní vidí podobnost s jezdeckými soutěžemi zručnosti, které byly před sedmnácti lety velmi populární zejména mezi dětmi a začátečníky. Tento dojem je umocněn tím, že na českých závodištích se Working Equitation často jezdí na nižších úrovních obtížnosti. Pokud se však na tuto disciplínu podíváme hlouběji, zjistíme, že její podstata je zcela jiná.

Založení této jezdecké disciplíny vděčíme jižním národům, které se rozhodly tímto způsobem uchovat kulturní dědictví spojené s tradiční prací s koňmi a dobytkem. Kořeny disciplíny Working Equitation tak sahají především do jižní Evropy, kde se po staletí rozvíjela dovednost ovládání koně jednou rukou při práci v terénu. Největší vliv na její formování měly jezdecké tradice Španělska, Portugalska, Itálie a Francie, kde se mistrovství v práci s koněm předávalo z generace na generaci. A tak vznikla v roce 1996, kdy se nadšenci rozhodli uchovat tradiční dovednosti a formalizovat je do soutěžního formátu, moderní podoba práce s koňmi jako jezdecká disciplína Working Equitation.

Cílem bylo nejen zachovat historické techniky, ale také umožnit jezdcům různých stylů porovnat své schopnosti v jednotném systému. Proto se soutěž skládá ze čtyř částí: drezurní zkoušky, testu ovladatelnosti na překážkové dráze, rychlostní zkoušky a práce s dobytkem. Každá z těchto fází klade důraz na přesnost, lehkost a harmonii mezi koněm a jezdcem. Abychom tuto disciplínu pochopili, musíme se na ni dívat jako na výcvik a práci pracovního koně.

Jednotlivé překážky, se kterými se jezdci během soutěže setkávají, mají svůj praktický význam. Například přechod lávky, otevření brány, zazvonění u souseda s úzkým vjezdem nebo manipulace s džbánem vody odrážejí běžné situace, které musel pracovní kůň zvládnout. Další úkoly simulují práci s dobytkem, například objíždění sudu symbolizuje separaci kusu dobytka od stáda. Jezdec by měl ideálně vést koně pouze jednou rukou, protože druhá ruka musí být k dispozici k plnění pracovních úkolů – stejně jako tomu bylo v minulosti a jak to dodnes dělají jezdci pracující s dobytkem v mnoha zemích světa.

Mnohým čtenářům může tento popis připomínat westernový styl ježdění, což není náhoda. Historicky totiž westernový styl vznikl právě z tradičního výcviku koní jižních evropských zemí, přičemž se z této tradice práce s koněm později vyvinuly různé styly westernového ježdění v Severní a Jižní Americe, přizpůsobené místním podmínkám a potřebám rančerů. Mnoho prvků westernového ježdění, jako je práce s dobytkem, ovládání koně jednou rukou na dlouhých otěžích (neck reining) a specifické typy sedel, pochází právě z iberských vaqueros – raných španělských a portugalských jezdců, kteří pracovali s dobytkem v koloniální Americe. Z této tradice se později vyvinuly různé styly westernového ježdění v Severní a Jižní Americe, přizpůsobené místním podmínkám a potřebám rančerů.