Garrocha: Tradiční jezdecký nástroj s moderním využitím

Garrocha je tradiční pomůcka, která se používá při práci s dobytkem ve španělské a jihoevropské jezdecké kultuře. Zjednodušeně řečeno, je to tyč, která má specifické rozměry a materiály, které zajišťují její pevnost. Díky svému tvaru a vyvážení poskytuje efektivní funkčnost při používání jezdcem ze sedla, když pracuje s dobytkem.

Garrocha obvykle měří mezi 2,5 až 4 metry (250 až 400 cm). Délka nástroje je důležitá pro to, aby jezdec mohl s garrochou manipulovat při práci s dobytkem na větší vzdálenost, aniž by se dostal příliš blízko ke zvířatům a ohrozil tak sebe nebo svého koně. Jak jsem uvedla, garrocha je navržena tak, aby poskytovala pevnost při práci s dobytkem a zároveň umožňovala dobrou manipulaci jezdcem při práci s ní. Proto její průměr bývá přibližně okolo 4 cm, s hmotností asi 2,5 kg. Tyto parametry byly navrženy pro výrobu z tradičních materiálů, čímž bylo tvrdé dřevo, nejčastěji jasan nebo olše. V případě potřeby odlehčenější verze, ale zároveň s méně pevnostními vlastnostmi, byla vyráběna z borovice. Některé garrochy mohou mít upravenou část pro snadnější uchopení, což může tuto funkci plnit například kus kůže pro zajištění pevného držení při jízdě a manipulaci.

Jak jsem napsala výše, garrocha plní primární funkci jako pracovní nástroj k usměrnění krav, například při jejich přehánění nebo rozdělování. Ale i v současné době je garrocha stále důležitým nástrojem, zejména ve španělské a portugalské kultuře, kdy její design a konstrukce zůstávají převážně nezměněny.

Vlivem dostupnosti moderních materiálů, které nahrazují dřevo, se garrochy modifikovaly z původních dřevěných na moderní s vylepšeními, jako je například odlehčení nebo jednodušší údržba a nižší náchylnost k vlhnutí. Moderní materiály se často používají pro výrobu garroch, zejména v případech, kdy se garrocha používá pro sportovní účely nebo trénink, kde se klade větší důraz na jiné vlastnosti než při práci s dobytkem. Dnes jsou velmi populární garrochy pro sportovní účely vyráběné z uhlíkových vláken. Díky uhlíkovým vláknům poskytují vlastnosti, jako například vyšší odolnost na vlhko, menší hmotnost, snadnější údržbu a tím zajištění delší životnosti. Můžou být trvale vystaveny dešti a vlhku, aniž by bylo nutné o ně jakkoli pečovat oproti dřevěným.

K nejkvalitnějším materiálům se řadí kompozitní materiály (uhlíkové vlákno a skelná vlákna). Kompozitní materiály z uhlíkových vláken poskytují vynikající mechanické vlastnosti, jako je vysoká pevnost v tahu, pružnost a odolnost proti únavě materiálu, což je výhodné při častém používání. Skelná vlákna jsou lehká a odolná, ale mají nižší pevnost než uhlíkové vlákno. Tento materiál je často levnější než uhlíkové vlákno. Ekonomicky dostupnou levnější variantou nedřevěných garroch jsou speciální plastové kompozity, jako je polykarbonát nebo nylon, které poskytují vyšší odolnost proti vlhkosti a mechanickému opotřebení než dřevo. Jsou také velmi snadné na údržbu a čištění a jsou lehčí. Na trhu se můžeme často setkat s garrochami, které jsou vyrobeny z kombinace dřeva s moderními materiály, jako jsou kovové nebo kompozitní prvky. Například mohou mít dřevěnou hřídel s kovovou špičkou nebo kombinaci skleněných vláken a dřeva pro zvýšení pevnosti a odolnosti. Tato kombinace může poskytnout estetický vzhled tradiční garrochy s výhodami moderních materiálů popsaných výše.

Historie garrochy je úzce spjata s tradicemi honáctví, jako je španělský vaquero styl a portugalský vaqueiro, a její využití má dlouhou tradici. Na jihu Španělska v Andalusii se garrocha stala symbolem práce španělských vaqueros. Tento nástroj se používal pro ovládání stád dobytka na pastvinách. V Portugalsku, a to především v oblasti Alentejo, garrocha sloužila podobnému účelu. Portugalský vaqueiro využívali tento nástroj při vedení dobytka po rozlehlých pastvinách, a to ve velmi podobném stylu španělským vaqueros.

Použití garrochy vyžaduje vyšší stupeň jezdecké dovednosti. Schopnost vedení koně jednou rukou a koordinace pohybu těla jezdce nezávisle na vedení koně jednou rukou, kdy druhá ruka ovládá garrochu k usměrnění dobytka.

Dnes se nejčastěji mimo jižní oblasti Evropy setkáte s garrochou v souvislosti se závodní disciplínou Working Equitation, kde samozřejmě v nižších stupních obtížnosti není kladen velký nárok na jezdce při manipulaci s garrochou, takže s ní mohou dobře a bezpečně manipulovat i začínající jezdci. Teprve až ve vyšších stupních obtížnosti této disciplíny je na jezdce kladena stejná náročnost pro práci s garrochou jako na tradiční pracovní jezdce s dobytkem v reálném životě.

Kromě tradičního využití k práci a ve working equitation se garrocha používá také v rámci jezdeckého umění, a to zejména v kontextu rejdařství (rejoneras), což je styl, který se soustředí na dovednosti jezdce s garrochou pro ovládání býka během kulturních akcí, jakými jsou například španělské býčí zápasy.

V tradičním býčím zápase (corrida de toros), který se koná ve Španělsku, je garrocha používána především k vydráždění býka. Jednoduše řečeno, ovládací technika garrochy v případě býčích zápasů kombinuje estetiku pro diváka s funkčností nasměrování býka v aréně do vhodné pozice pro diváky, na rozdíl od užití garrochy při práci v honáctví, kde je hlavním cílem praktické použití k poklidné manipulaci se stádem. Při býčích zápasech je garrocha ovládána agresivně s prudkými rychlými pohyby, aby se býk nasměroval a vydráždil, a při honácké práci s dobytkem ji jezdec ovládá jemně s větším klidem a táhlým a pevným pohybem, aby s ní dal stádu signály tak, aby stádo nevydráždil, protože to není při této práci žádoucí. Takže slouží jako komunikační nástroj mezi jezdcem a dobytkem, na rozdíl od použití na corridě, kde slouží k vydráždění a nasměrování býka v uzavřené aréně.

Jezdec pracující s dobytkem nejčastěji používá garrochu dlouhou 2,5–3 m, aby mohl efektivně komunikovat se svým koněm a zároveň se pohybovat mezi dobytkem. Stabilní a zároveň flexibilní držení garrochy jednou rukou, která nezávisle funguje od druhé ruky, je pro výslednou práci s dobytkem velmi podstatné. Jezdec ji obvykle drží ve své dominantní ruce (pravák pravou ruku, levák levou). Když jezdec aktivně nemanipuluje s dobytkem, tak ji drží podél těla koně nebo přes rameno, nebo ji má připevněnou k sedlu, aby ji mohl kdykoli rychle chytit a použít. Když jezdec vjíždí mezi dobytek, kůň musí být ovládán pouze jednou rukou a okamžitě reagovat na jezdce, aby mohl jezdec s garrochou v ruce sledovat směr stáda nebo pohybovat dobytkem bez toho, aniž by vytvořil chaos. Jezdec musí umět garrochou použít k oddělení jednotlivého kusu dobytka.

Obvykle se jezdec dotkne garrochou rohu nebo zadní nohy zvířete, které od stáda odděluje. Tím zvíře kontaktuje. Následně musí zvíře nasměrovat tak, aby mu zamezil pohyb se stádem a došlo k jeho separování. Jakýkoli prudký pohyb v této fázi zvíře většinou vyděsí a místo oddělení jednotlivého kusu od stáda vznikne zmatek, kdy se stádo začne nekoordinovaně přeskupovat do nové pozice. Pokud jezdec potřebuje přimět stádo k pohybu, tak rozličnými pohyby a pozicí garrochy jezdec komunikuje se stádem a určuje mu tak rychlost a směr pohybu. Jezdec musí být schopný manipulace s garrochou a také plně ovládat sílu doteku na zvíře. Tím se stává práce s garrochou na koni vysoce technickou záležitostí, která vyžaduje schopnost jezdce spolupracovat s koněm jednou rukou a druhou ovládat garrochou tak, aby s ní dával jasné signály stádu nebo jednotlivému kusu dobytka.

Garrocha má kulturní význam nejen jako pracovní nástroj, ale i jako symbol španělského a portugalského venkovského života. Ve španělské Andalusii je garrocha považována za symbol dovednosti, odvahy a propojení mezi jezdcem a zvířetem. Přesně to můžete cítit i vy jako jezdci, když vezmete otěže do jedné ruky a garrochu do druhé a pobídnete koně vpřed.

Závěrem bych chtěla dodat, že garrocha není jen praktickým nástrojem pro práci s dobytkem, ale i symbolem hluboké tradice a kultury, která propojuje jezdce, koně a zvířata v harmonickém vztahu. Ať už se používá v tradičním honáctví, ve sportovní disciplíně, nebo v kulturních akcích, garrocha zůstává fascinujícím nástrojem, který odráží dovednost a respekt k přírodě a zvířatům. Je to nejen nástroj pro efektivní komunikaci, ale i symbol spojení mezi člověkem a jeho prostředím.

Ve Francii a Itálii se také používaly k práci s dobytkem nástroje podobné jako je španělská garrocha, přičemž vývoj těchto nástrojů byl ovlivněn geografickými podmínkami a stylem chovu dobytka. Ve Španělsku a Portugalsku byla stáda chována ve velkém počtu na rozsáhlých plochách, zatímco v kopcovitém terénu Francie a Itálie, kde geografie neumožňovala chov velkých stád, byly stáda menší a práce s nimi díky tomu odlišná. To se odrazilo na nástrojích, které byly v základu obdobou garrochy přizpůsobené místním podmínkám.